Můj příběh

O mně

Jmenuji se Petra Ochová. Učím v základní umělecké škole na malém městě – zpěv a sborový zpěv. Vystupuji se svým programem francouzských a českých šansonů. Mojí vášní je příprava hudebně-divadelních projektů, zpěv, zkoumání hlasu a hudba a divadlo vůbec.

V minulosti jsem vytvořila osm menších představení pro své žáky a zorganizovala dvě velké představení na ledečském hradě. (Balada pro banditu a Cikáni jdou do nebe)

Momentálně tvořím při naší škole projekt – fragmenty muzikálu Vlasy s živou kapelou. Zapojila jsem do představení své žáky od 12ti let výš. Ke spolupráci jsem přizvala také své kolegy a přátele z divadelního spolku Mimochodem. Celé představení sama “režíruji“ a zároveň si v něm zazpívám a zahraji jednu z rolí.

Žiju hudbou a divadlem přesně tak, jak jsem vždycky chtěla. Dělám, co mě baví a naplňuje, co je od jakživa mojí vášní.

Moje cesta

Od mých třinácti let, bylo mým snem živit se hudbou. Tenkrát mi učarovaly muzikály, hlavně Jesus Christ Superstar, Vlasy, Balada pro banditu, Cikáni jdou do nebe. Věděla jsem, že přesně tohle chci jednou dělat. Našla jsem si učitelku zpěvu – “klasického, operního zpěvu“ , vysnila si konzervatoř a těžce nesla, že mi celé okolí říkalo, že na to nemám a nikdy mít nebudu.

Neměla jsem!!! Dokud jsem byla vedená jako “klasická“ zpěvačka. Byla jsem průměrná, možná podprůměrná.

Jednou mě moje učitelka nechala zazpívat muzikálovou píseň – Co na tom je tak zlého z Jesus Christ Superstar. Nastal průlom – od té doby mi bylo dovoleno zpívat to, co mi šlo, pro co jsem měla předpoklady a co mě naplňovalo. Rázem se ze mě stala (samozřejmě s nadsázkou) “místní hvězda“.

V roce 1999 jsem byla přijata na Konzervatoř Jaroslava Ježka, obor populární zpěv. Byla jsem šťastná. Splnil se mi sen. A prosadila jsem si ho proti všem.

Pak ale přišlo rozčarování. Zjistila jsem, že nedokážu být “dobrá“ pod tlakem. Nedokázala jsem unést kritiku profesorů, cítila jsem obrovskou zodpovědnost za to, jak školu reprezentuji. Přestala jsem si věřit, začala jsem mít problém vystupovat před lidmi a došla k názoru, že “TO nebudu moct dělat!. Několikrát jsem se sice snažila uspět v konkurzu do muzikálu, ale marně.  Moje sebevědomí bylo na nule.

Školu jsem sice nějak dokončila, ale trápila jsem se. Začala jsem učit na ZUŠ, přestože jsem vždycky tvrdila, že to nikdy dělat nechci a odstěhovala jsem se zpátky z Prahy domů, do Ledče nad Sázavou.

Změna nastala po narození synka. Kája se narodil s vrozenou vadou střev a do roka měl za sebou pět několikahodinových operací. Bylo to těžký a byla jsem dost na dně.
A tehdy jsem začala znovu zjišťovat, co pro mě hudba a zpěv znamená. Začala jsem opět vystupovat. Nejdřív se spolužačkami z konzervatoře, se kterými jsme už ve škole vytvořily šansonové trio BEZTEBENE, potom s kolegyní ze ZUŠ kytaristkou Soňou Brabcovou.

Brzy jsem se na malý úvazek vrátila do práce. Tyto dva kroky pro mě znamenaly v té době obrovskou záchranu. Byl to únik ze starostí a já se pomalu dávala dohromady.
Zvládla jsem se postarat o nemocného syna, kterému později byl ještě diagnostikován Aspergerův syndrom, porodila zdravou holčičku a ustála rozpad mého manželství.

Splněný sen

Celou dobu ve mně zůstával nesplněný sen – živit se muzikou a divadlem. Částečně jsem se k němu přiblížila spoluprácí s divadlem Emillion. Byla to úžasná zkušenost a jsem za ní moc vděčná.

Abych si zahrála alespoň některé své vysněné role, zorganizovala jsem, ve spolupráci s divadelním spolkem Mimochodem a hercem divadla „Husa na provázku“ Milanem Holendou, na ledečském hradě dvě poměrně velkolepé představení svých nejoblíbenějších her s živou kapelou – Balada pro banditu a Cikáni jdou do nebe. Zahrála jsem si role Eržiky a Rady.

Se svými žáky jsem nacvičila několik menších “muzikálků“.

Pak jsem se jednou odhodlala zúčastnit konkurzu do profesionálního divadelního představení a dostala jsem nabídku hrát jednu z rolí. Splnění mého snu se přiblížilo…

Roli jsem nakonec odmítla. Překvapení? No, i pro mě. Po pár jednáních jsem zjistila, že se mi do toho nechce….všechno bylo tak dané, „nalajnované“, já jsem byla jen nováček, “kandrdas“, hlavně do ničeho nemluvit, “držet hubu a krok“. (Nebo jsem to tak alespoň cítila).

NĚCO jsem si uvědomila. Překvapilo mě, že mi to tak dlouho trvalo, než mi to došlo – já svůj sen můžu žít hned teď. Vlastně jsem si ani nevšimla, že už ho nějakou dobu žiju. Nepotřebuju ničí svolení, ani nikoho přesvědčovat, že něco umím. Já mám svojí jasnou představu o tom, co a jak chci tvořit, aby mě to naplňovalo a navíc jsem si ověřila, že to umím.

A tak TO teď ŽIJU

Dělám úžasnou práci – učím děti zpívat. Umím je nadchnout, podpořit, pomoct jim najít tu “jejich parketu“. Umím nadchnout a dát dohromady partu lidí a vytvořit nádherné představení. Mám svoje vlastní hudební programy.

Mám za sebou řadu žáků, kteří na začátku nezpívali, v podstatě jen mluvili. Dnes jsou oporou sboru i komořin, udrží sami svůj hlas v trojhlasu, čtyřhlasu. Řada z nich vystupuje s vlastní kapelou, skládá písničky. Ze spousty mých žáků se postupem času stali plnohodnotní “muzikantští parťáci“ a myslím, že i přátelé.

A tak si naplno užívám krásný, muzikantský a divadelní život. Zpívám, koncertuji, hraji divadlo a učím.

Teď pro mě přichází nová fáze tvorby

Tvorby kurzů e e-booků pro Vás všechny, které zajímá hudba zpěv a chtějí si tuto radost užívat plnými doušky.

Pojďte se bavit a učit se mnou.

Vaše Petra